Společenské příčiny sociální exkluze a jejich podíl na genezi sociálně patologických jevů. – Několik úvah.
Úvaha č.1.
Sociální vyloučení – vyhnanství - je v tradičních společnostech formou trestu. Za co jsou trestáni sociálně vyloučení v naší (liberální) společnosti ?
Snad za to, že nezvládají zajišťování svých životních potřeb společensky přijatelným způsobem. Používají nevhodných a společností odmítaných postupů. Chovají se asociálně, v rozporu s morálními a právními zásadami na nichž společnost trvá, jejich dodržování vyžaduje a porušování sankcionalizuje. Obecné dodržování těchto norem podmiňuje základní společenskou soudržnost a klade na jednotlivce řadu požadavků v oblasti společensky zodpovědného chování.
Úvaha č.2.
Je nedodržování norem skutečně vědomým porušováním hodným trestu, nebo je projevem jejich neznalosti či neschopnosti uspokojovat svoje životní potřeby v daných sociálních podmínkách bez porušování těchto norem? Bez využívání
společnost narušujících praktik?
Nedodržování společenských norem je snad, spíše než trestuhodným chováním,
projevem jistého sociálního onemocnění jednotlivce. Vždyť i v nedávné minulosti byli
duševně nemocní za projevy svého psychicky patologického chování trestáni a ne léčeni. V minulosti jen o něco vzdálenější byli trestem sociálního vyloučení postihováni i nemajetní pacienti lékařů postižení pracovní neschopností v důsledku onemocnění svého těla.Mezinárodní zdravotnická organizace definuje pojem zdraví jako stav blaha v oblasti tělesné, duševní a sociální. V oblasti nemocí postihujících tělo a psychiku člověka se zcela zakotvil společností obecně přijímaný přístup, že postižený je hoden léčby bez ohledu na osobní zásluhy o rozvoj nemoci.V oblasti sociálních nemocí (patologií) je stále zakotven morálně odsuzující a trestu se dožadující postoj veřejného mínění. Člověk je v naprosté většině případů činěn plně zodpovědným za své sociálně patologické chování. Je morálně odmítán, budí pohoršení a je trestán. Názory, které upozorňují na negativní vlivy prostředí na sociální formování jednotlivců a na možnosti resocializačního působení – sociální terapie, jsou hromadně odmítány. Jednou jako zastaralé- hodné romantiků, kritických realistů a utopických socialistů. Jindy jako příliš utržené od současné reality – vhodné tak do vědeckofantastické literatury.
Úvaha č.3.
Proč se nám trest sociálního vyloučení jeví jako nedostatečný přístup k řešení sociálně patologických jevů ?
Trest vyhnanství byl u primitivních lidí v jistém smyslu alternativou trestu smrti. Individuálně žijící člověk měl jen malou šanci na přežití a zajištění alespoň základních biologických podmínek svého života. Sociální určení je atributem existence člověka jako živočicha. Málo si však uvědomujeme, že to platí i dnes a nejen v dávné minulosti. Sociální vyloučení v moderní společnosti není skutečným vyhnáním z životního prostoru společnosti, ale jen vytěsněním z běžných sociálních vazeb a přirozených mezilidských vztahů. Společnost se nositelů sociálně patologického (asociálního) chování nezbavuje. Naopak vytváří početnou skupinu asociálně se chovajících a k asociálnímu parazitování odsouzených lidí. Lidí na které narážíme a jejichž asociálním chováním jsme ohrožováni. Tyto lidi nejsme schopni ani internovat. Nejen z důvodů morálních, ale i ekonomických (lůžko v zařízení vězeňské služby ČR nás stojí cca. 30 000,-Kč. měsíčně, což je cena, za niž by většina recidivistů byla schopna vést sociálně přijatelný život). S ohledem na obecné humanitní zásady je nemůžeme ani jinak exemplárně trestat na těle či na životě. Necháváme je tedy parazitně živořit. Čekáme, až je neschopnost dodržovat přirozené normy společenské soudržnosti a neschopnost najít místo ve struktuře vztahů vzájemné prospěšnosti příslušníků společnosti zbaví schopnosti zajišťovat si základní biologické potřeby života. Kdy je stav chronického a progresivního sociálního vyloučení dovede k výrazně předčasnému úmrtí. Teprve v této poslední fázi progresivního sociálního vyloučení jsme ochotni jistého milosrdenství k takto postiženým lidem. Dáváme almužny, organizujeme nízkoprahové noclehárny a nocležní šapitó či lodě. Budujeme a provozujeme azylové domy, stravovny, střediska osobní hygieny atd.
Úvaha č.4
Jaké jsou příčiny toho, že více jak 1% populace v naší společnosti je postiženo syndromem progresivního sociálního vyloučení ? Jaké jsou celospolečenské rizikové faktory sociální exkluze? Je naše společnost zdravým sociálním prostředím?
Nebudeme se zde zabývat jednotlivými druhy sociálně patologického postižení a z nich vyplývajícího asociálního jednání jednotlivců. Spíše se chceme zabývat problémem zda naše sociální prostředí nemá již samo v sobě obsaženy výrazné asociální rysy. Rysy, které přímo generují asociální chování svých členů Je zapotřebí kriticky prověřit mechanismy na nichž fungování naší společnosti stojí. Právě v řadě těchto mechanismů nacházíme kořeny sociální exkluze.
Člověk je do společnosti zapojen především prostřednictvím své práce. Prostřednictvím nějaké, druhým užitečné, činnosti.
Globalizující se společnost naší doby však naprostou většinu lidské práce proměnila na zboží. A jak odhalil již K.Marx v první polovině 19.století (K.Marx, B.Engels – Komunistický manifest, 1848), moderní (buržoasní) společnost redukuje většinu lidských vztahů a vazeb na vazby tržní. Na vazby směny prostřednictvím peněz. Na vazby diktované směnnou hodnotou a zákonem nabídky a poptávky. Proto je obecně rozšířený názor, že práce je pouze zdrojem zisku a obživy. U civilizace, která se hlásí ke křesťanským kořenům je to překvapující nepochopení novozákonního podobenství o odměně za práci na vinici Páně.
Ekonomizující pohled na práci jako na zdroj zisku, abstrahující od dalších sociálních funkcí práce, stejně jako pouze jediná forma naplňování potřeb lidí pouze prostřednictvím trhu, vytváří také redukci společenských vazeb, vazeb člověka k člověku na vztah tržní. Podléhající zákonům trhu. Nabídce a poptávce. O nedokonalé zboží – pracovní sílu – není při převisu nabídky zájem. Lidé, o které není zájem jako o pracovní sílu, tak ztrácejí sociální zapojení. Jsou odsouzení k parazitování a postupnému propadání do sociálního vyloučení.
Nic, v řešení této příčiny sociální exkluze, nepomáhají ani snahy sociálního státu vycházející z mylného předpokladu, že sociální vyloučení je vyloučení od zdrojů spotřeby. Sociální stát se tak snaží „sociálně“ korigovat neviditelnou ruku všeobjímajícího trhu tak, jak jsme zvyklí korigovat převisy nabídky u všech komodit.
„Pálíme laciné žito v peci aby zdražil chleba“ (V+W). Platíme kompenzace za neobdělanou půdu, omezení výroby a pod. Vzhledem k tomu, že pracovní síla je zároveň živým člověkem, není možné převis nabídky pracovní síly likvidovat pálením(i když i tyto pokusy byly vyzkoušeny ve válečných konfliktech). Podpory v nezaměstnanosti a různé systémy sociálních dávek nejsou v podstatě ničím jiným, než kompenzacemi za rezignaci na prodej své pracovní síly. Co však je relativně možné (i když obecně nemravné) u jiných komodit, je u komodity pracovní síly zcela nevhodné.
Sociální dávky jsou z hlediska řešení sociálně nedobré situace člověka pouhým sedativem. Pouze tlumí bolest. Stejně jako u sedativ v medicíně mají dávky další shodné negativní vlastnosti. Vytváří se na ně závislost a zvyšuje se práh tolerance. Tedy slábne jejich schopnosti tlumit bolest.
Pro úspěšný trvalý hospodářský růst společnosti je nezbytné, část vytvořeného zisku věnovat na široce pojatá sociální opatření a realizaci konkrétních programů udržování a rozvoje pracovních schopností těch, které nemůže zatím zapojit zisková sféra (formou stipendií honorovaných frekventantů rekvalifikačních příprav počínaje a organizováním sociálního zaměstnávání konče).
Význam práce nelze redukovat jen na tvorbu hmotných statků, zdroj obživy a zisku. Práce je nutnou podmínkou rozvoje, sociálního zakotvení a emancipace každé osobnosti. Nahrazování ztrát, které způsobuje člověku neúspěch na trhu práce, pouhou dávkou, je významným sociálně vylučujícím faktorem.Stávající sociální stát, založený na vyplácení kompenzací za sociální znevýhodnění, je potřeba reformovat na stát sociálně začleňující.
Abychom mohli nalézat prostor pro sociální začlenění těch, kteří jsou neúspěšníve svém společenském začlenění prostřednictví trhu práce, musíme se pokusit nalézt segment potřeb trhem zatím ne zcela uspokojených. V situaci všeobjímajícího trhu se zdá na první pohled tato snaha zcela marná. Při bedlivějším pohledu však zjistíme že jde jen o klam. Tento klam spočívá v úhlu pohledu na funkci potřeb lidí v trhu. Potřeba je v tržní ekonomice prostředkem k dosahování zisku při jejím uspokojování . Cílem tržní nabídky tedy není uspokojit potřebu zákazníka, ale dosáhnou ekonomického efektu. Tržní realizace vložených prostředků. Dosáhnout alespoň minimálně rozšířeného jejich zhodnocení. Rozšířené reprodukce. Potřeba zákazníka a její uspokojení je jen podmínkou pro realizaci nabídky trhu. Nikoliv cílem. Proto je možno nacházet vždy určité potřeby lidí jejichž uspokojování se z různých důvodů dosud nestalo předmětem nabídky trhu. Jde většinou o potřeby celospolečenské. Poptávku zde vytváří zájem politické reprezentace státu či místních samospráv. Zbožím, jehož nedostatku se bojí všechny politické reprezentace, jsou pracovní místa.Tuto potřebu, se většinou pokoušejí státy řešit prostřednictvím trhu.Nakupují jejich tvorbu podporou podnikatelských aktivit vytvářejících pracovní příležitosti. Investicemi do vzdělání a profesní přípravy svého obyvatelstva. Zlepšováním kvality pracovních sil. Stále však je významné množství lidí, o nějž trh práce nemá zájem. Z různých důvodů není zaměstnávání těchto lidí pro podnikatele výhodné. Riziko, že toto zaměstnávání bude pro podnikatele ztrátové je vysoké. Proto tito lidé zůstávají na obtíž státu. Jsou závislí na sociálních dávkách a postupně se propadají do sociálního vyloučení, neboť společnost, jim jiné než tržní, nebo parazitní začlenění neumožňuje.
Podmínkou úspěšného fungování tržní ekonomiky jsou korigující vstupy státu. Chce-li stát zajistit nějakou potřebu svých občanů, může tak učinit vždy dvojím způsobem. Buď zakoupit její uspokojení na trhu. Nebo se ujmout organizace jejího uspokojení ve vlastní režii.Vždy k tomu využívá veřejných prostředků. Spor o způsob zajištění společenských potřeb nelze obecně rozhodnout. Je potřeba posoudit, zda je k dispozici dostatečně výkonný tržní dodavatel, zajišťující rentabilitu vynaložených veřejných prostředků na uspokojení spol. potřeby. Není-li takový, nebo soukromopodnikatelská cesta přináší jistá rizika do budoucna (na př. převážení zájmu o zisk a omezení některých nerentabilních služeb, nebezpečí monopolizace a nekontrolovatelného růstu cen a pod.), je vhodnější využít veřejných prostředků k vytvoření veřejné institucionální báze zajišťující uspokojení dané potřeby v požadované kvalitě, ceně a šíři. Jistou výhodou zajišťování potřeb společnosti v přímé režii státu nebo samosprávných celků je možnost spojit řešení potřeby sociálního zaměstnávání s využitím práce takto zaměstnaných na uspokojování jiných společenských potřeb. Na př. recyklace komunálního odpadu, péče o veřejné prostranství a veřejná zařízení, poskytování různých, z veřejných prostředků hrazených, služeb a pod. V zásadě se tak může řešit přímé uspokojování potřeb společnosti bez nutnosti ziskovosti těchto činností. Společenské náklady by tak měly být nižší minimálně o výši zisku, se kterou je nutno kalkulovat při řešením těchto potřeb prostřednictvím veřejné zakázky.Další možnou výhodou řešení společenských potřeb mimotržním způsobem je možnost smysluplného využití veřejného, tržně obtížně využitelného, nemovitého majetku. Tato výhoda využití veřejného majetku nemizí ani když v budoucnosti příslušná společenská potřeba pomine. Nemovitý veřejný majetek může být využit pro řešení jiné aktuální společenské potřeby.
Ekonomiku založenou na zisku je zapotřebí vyvažovat doplňkovou ekonomikou sociální, založenou na uspokojování potřeb společnosti a umožňující sociální začlenění těch, kteří pro ziskové zaměstnávání jsou rizikoví a nepotřební. Moderní společnost postupně redukuje sociální začlenění člověka na jeho účast na trhu. Na směně produktů – zboží. Ti, kteří nemají jiné zboží než svoji schopnost pracovat jsou pak, při neúspěchu prodat tuto schopnost, odsouzeni k sociálnímu nezačlenění – vyloučení.
Úvaha č.5
Vedle redukce společenského začlenění člověka na trh, můžeme v současné společnosti nacházet celou řadu unifikací omezujících rozsah společensky přijatelného způsobu sociálně začleněného člověka.
Za jedině možný způsob bydlení považujeme plnohodnotný, stavebně zkolaudovaný byt. Do jiného „obydlí“ se sice můžeme nastěhovat, nemůžeme se do něho přihlásit k trvalému pobytu. Nemám – li takový oficiálně uznaný byt, jsem bezdomovcem se všemi právními důsledky tohoto stavu. Nemáme možnost ucházet se o poskytnutí sociálních dávek na bydlení, máme problém s doručováním úředních písemností a při různých příležitostech narážíme na problém místní příslušnosti úřadů k našemu reálnému bydlišti. Svoje úřední věci tak musíme řešit v místě tzv. “úředního trvalého bydliště“, které může být na druhém konci republiky.
Získat samostatný byt a uhrazovat náklady s jeho užíváním je pro lidi s příjmy blízkými minimální mzdě zcela nereálné. Tito lidé tak ztrácejí možnost vytvořit si, nebo udržet domov. Stávají se bezdomovci se všemi negativními dopady na jejich život.
Člověk bez domova nemá prostor na realizaci většiny svých mikrosociálních vazeb. Nemá fungující rodinu, jejíž členové se v rámci domácnost vzájemně podporují v řešení svých životních potřeb společensky přijatelným způsobem. Nemá ani prostor pro nutnou relaxaci po práci a jeho pracovní výkon je tak významně snižován.
Cenová pestrost a především všeobecná dostupnost různých forem bydlení je podmínkou reálných možností řešení problému narůstajícího bezdomovectví v ČR.
Úvaha č.6
Dalším okruhem ve kterém se významně projevuje sociálně vliv požadavků trhu je okruh vzdělávání. Školy jsou první institucí realizující sociální vyloučení neúspěšných.
Dítě je během svého vzdělávání vystaveno neustálému tlaku, kterým se ho škola snaží donutit plnit svoje (často jen formální) požadavky. Účelem tohoto snažení školy je splnit požadavek trhu práce – vychovat poslušného, svědomitého, spolehlivého a výkonného budoucího zaměstnance. Nejde o výchovu člověka, ale o výchovu pracovní síly. Bez ohledu na individuální odlišnosti žáků jsou děti propasírovány sítem výchovného působení. To co síto nepropustí do další fáze vzdělávání je odhozeno jako nepotřebný odpad.
V individuálním osudu člověka tak zde máme první skutečné vyloučení ze společenských vazeb – vyloučení z prestižní vzdělávací skupiny. Tato frustrující zkušenost, není-li dostatečně kompenzována funkčním hlubším sociálním zázemím, má jasné vyústění v prvních projevech asociálního jednání. Hledá sociální začlenění v závadových partách a prestižní uplatnění v jejich asociálních praktikách – dává se na zboj.
Úvaha č. 7.
Jako další jev negativně ovlivňující schopnost jedince se sociálně začlenit je postupující krize rodiny v moderní společnosti. Rozvodovost manželství je již více běžná než schopnost manželů udržet stálou plně funkční rodinu. Je to přirozený vývoj, nebo patologický jev v nemocné společnosti?
Rozpad patriarchální formy rodiny jako majetku muže, manžela a otce není dostatečně zvládnut ve výchově a ve všeobecné akceptaci rodiny demokratické s rovnoprávným postavením všech svých členů. Na místo sociálního začlenění v poddanství otce a manžela, vytváří relativní ekonomická nezávislost ženy podmínky pro její odchod z nerovnoprávného vztahu. Rozpad patriarchální rodiny je uspíšen také snížením schopnosti muže trvale ekonomicky rodinu zajistit. Nezaměstnaný patriarchální
„otec živitel“ se tak často stává trpěným a často, jsou li jeho patriarchální vládcovské projevy již pro ženu neúnosné a veškerá citová pouta rušící, netrpěným parazitem.
Ekonomická schopnost ženy a matky zabezpečit rodinu bez pomoci muže je však dnes u nízko a středně příjmových domácností velmi problematická. Taková neúplná rodina, nemá li oporu v mezigeneračních a širších rodinných vztazích, je výrazně ohrožena nedostatečným naplňováním svých ekonomických, výchovných, ale i emočních funkcí.
Rozpad rodiny, kterou tradice podporovala, po staletí platícím a plnou společenskou funkčnost zajišťujícím modelem patriarchální rodiny, není nikterak omezován ze strany moderní společnosti, její elity a politické reprezentace.
Patriarchální rodina zajišťovala mezigenerační zodpovědnost za členy rodiny. Rodina v naší společnosti nese na sobě největší díl nákladů za reprodukci společnosti, aniž by z této, pro společnost nezbytné investice, měla významnější profit.
Bezdětní jedinci mají větší možnosti svého ekonomického zajištění a to jak během svého ekonomicky činného období, tak ve stáří. Jsou výrazným parazitem na mezigenerační solidaritě společnosti.
Dosavadní modely důchodových a daňových reforem v ČR jen nevýznamně a dnes již vůbec ne, podporují rodinu jako výhodnou formu ekonomického zajištění všech jejich členů. Jako pro stát výhodnou formu zajištění reprodukce ekonomicky přínosného obyvatelstva. Neoliberální ekonomie, se dnes z vědy o hospodaření redukovala na vědu o komparativních výhodách na trhu. Na vědu, jíž je více než sociální analýza a prognóza bližší matematická teorie her. Věda o dvou účtech –ukradli nám – ukradneme- nemůže být teoretickým podkladem pro zajištění skutečně trvalého růstu. Tuto dlouhodobou ekonomickou výhodnost nemůže vůbec vyhodnotit.
Mravní výchovu realizovanou v rodině nelze ničím nahradit. Je zde realizováno působení živého vzoru budoucího mravního jednání dítěte.
Je třeba obrátit politiku, která veškerou zátěž s produkcí budoucích ekonomicky přínosných členů společnosti přenáší na rodinu. Rodičům pak nepřináší žádnou významnější úlevu v naplňování státní pokladny a takto ukořistěné prostředky pak žádným způsobem nevrací rodičům jako zasloužený výnos jejich investice do budoucnosti. Ve společnosti, která naprostou většinu ovlivnění člověka opírá o ekonomické nástroje je třeba působení rodiny na výchovu k mezigenerační zodpovědnosti podpořit masivním ekonomickým zvýhodněním takového chování.
Je potřeba, aby důchodové zajištění rodičů významně využívalo ekonomický společenský přínos jejich dětí. Je potřeba rodině umožnit významné daňové úlevy za náklady s výchovou dětí. Daňovou zátěž pak přerozdělit na bezdětné občany.
Dovedu si představit i takové politické uspořádání, kdy rodiče budou ve volbách disponovat hlasy svých nezletilých dětí.
Úvaha č. 8.
Ovšem i v jinak funkční rodině nalézáme řadu pro výchovné působení rizikových faktorů. Je to především nedostatečná názorová komunikace mezi členy a neujasněnost cílů a nástrojů výchovy k hodnotám.
Sekularizovaná moderní společnost postrádá dostatečný vliv tradice, jako kolektivní zkušenosti, na hodnotovou orientaci svých členů.
V minulosti byl významným šiřitelem tradice náboženský ritus. Osvícenská kritika náboženství a emancipační zápas za vymanění člověka z manipulace rigidně chápanými náboženskými dogmaty vylily s vaničkou i dítě. Dítě nástroje hodnotové výchovy.
Hodnototvorné působení tradice je v naší společnosti výrazně zatlačováno reklamou
a formativně málo přínosným nebo i škodlivým působením sdělovacích prostředků.
Hodnoty obsažené v náboženských textech a jejich výkladech z kazatelen, byly nahrazeny hodnotami trhu a jejich propagací podpořenou soubojem o vysílání nejméně tabuizovaných, pokleslých pořadů. O to více sledovaných čím více jsou pošlapávána
hodnotová tabu nesená tradicí a tradiční kulturou.
Návštěvy chrámů v době volna jsou nahrazovány návštěvami hypermarketů a náboženské svátky se mění na svátky konzumu.
Oslava Boha byla nahrazena uctíváním zlatého telete.
Tyto, nikterak objevné, kritické výroky na ztrátu hodnototvorného působení tradice ve společnosti pronáším jako ateista. Nemyslím si, že řešením tohoto problému může být fundamentalistický návrat k víře a odmítnutí výchovy ke kritickému myšlení. Účinné hodnototvorné výchovné působení lze přeci zajistit i v sekularizované společnosti a kritické hodnocení tradice ještě nemůže být negací všech tradicí nesených hodnotových životních orientací. Je však třeba dosáhnout účinného morálního působení všech prvků, výrazně ovlivňující hodnotovou orientaci a „společensky mravní“ chování lidí.
Mezi tyto prvky jistě patří funkční rodinná výchova ke společensky zodpovědnému chování. Hodnototvorné působení příslušníků elit opřené o sdělovací prostředky. Hodnototvorné působení vysokých škol a stavovských organizací.
Právě hodnototvorné působení společenských elit je jev, který v naší společnosti citelně postrádáme. Již samo zaměňování a míšení významu pojmů elita a celebrita znemožňuje lidem jasné významové pochopení kategorie společenská elita a hodnototvorného vzoru jejich příslušníků.
Hodnototvorné formativní působení vysokých škol zaměřené nejen na studenty, ale i na absolventy a akademické funkcionáře. Instituce mravních senátů univerzit posuzujících dodržování akademických slibů by se mohla stát svými nálezy a rozhodnutími významnou základnou formování nových mravních postojů, jako vzoru chování.
Teprve gotická kultura a hrdinské eposy učinily z bývalých loupeživých hrdlořezů rytíře a z pojmu rytířskost významnou ctnost silného muže- ochránce žen a dítek.
Úvaha č. 9.
Za vysoce rizikovou, pro sociální zdraví jednotlivce a celé společnosti, považuji všeobecnou akcentaci sobeckého chápání svobody jedince, jako svobody nezávisle dosahovat svého prospěchu bez ohledu na širší společenské důsledky takového chování.
Takový postoj je v jasném rozporu se zásadou Kantova kategorického imperativu.
Mé jednání může být mravné jen tehdy, když může být obecnou normou. Když jako všeobecně uplatňovaná praxe neohrožuje společnost a její dlouhodobou homeostázi.
V důsledku takto nemravného chápání svobody jsme ochotni doslova nezodpovědných
postojů a činů. Jsme ochotni v zájmu ekonomického růstu nezodpovědně plundrovat
přírodní prostředí a považujeme za zcela normální, že stále používáme technologií kořisti na místo úsilí o rozvoj technologií kultivace.
Pojmem technologie zde mám na mysli způsob dosahování cílů. Vybíráme z dosažitelných zdrojů jen to, co můžeme využít, co má potřebné kvality. To co potřebné kvality nemá odhazujeme jako nepotřebné. Vytváříme tak stále více odpadu všeho druhu. Od zplodin zamořujících životní prostředí a ohrožujících klimatické poměry, přes výrobky krátkodobého nebo jednorázového použití zaplavující naše sídla problematicky likvidovatelným komunálním odpadem, po lidi. V procesu výchovy je vylučujeme z jednotlivých forem vzdělávání, když nesplňují formálně nastavená kriteria. Později je odmítáme jako pracovní sílu a v důsledku toho z nich vytváříme nepoužitelný společenský odpad sociálně vyloučených životních ztroskotanců.
Jiným, pro společenské vědomí nebezpečným jevem, je neoliberální víra ve všemocnost trhu jako přirozeného evolučního činitele společenského vývoje.
Je samozřejmé, že principy evoluce platí i pro oblast sociální. Je však třeba si uvědomit, že sociální pohyb není dán pouze evolučními, na lidském vědomé aktivitě
nezávislými silami. Člověk a lidská společnost se totiž emancipují svým darem poznání
od nevyhnutelné determinovanosti principů evoluce.
„Jelikož jsi okusil ovoce ze stromu poznání není již místa pro tebe v ráji bezstarostné věčné blaženosti. V potu tváře chléb svůj dobývati budeš!“
To je biblické chápání oné odlišnosti lidského rodu od pokorného a bezstarostného poddání se přírodním silám ostatních tvorů. Akcelerace vývoje lidského rodu, jeho schopnost tvořit civilizaci a budovat společenské struktury umožňující čelit entropii přírody, je dokladem faktu, že sociální pohyb nelze redukovat na principy pohybu biologického. Přirozeně působící mechanismy vývoje si samozřejmě poradí s každou situací. Existence člověka je však v tomto řešení zcela nepodstatná.
Kdybych byl věřícím křesťanem, musel bych neoliberální postoje nechat všemu přirozený průběh označit za hřích opovážlivého spoléhání na milost Boží.
Člověk jako sociální tvor není jen pasivním objektem hry přírodních sil, ale je schopen poznávat jejich zákonitosti a tohoto poznání aktivně využívat k ovlivňování vývoje. Proto šíření postojů rezignace člověka na tuto schopnost je dehumanizujícím působením.
Úvaha č. 10. – Závěrečná.
Syndrom sociálního vyloučení je vážným zdravotním problémem jednotlivce. Má své kořeny v patologickém utváření osobnosti vlivem jednak genetických, ale především sociálních faktorů. Jeho důsledkem je neschopnost jedince řešit své životní problémy společensky přijatelným způsobem.
Cílem mých úvah bylo poukázat na některé rizikové sociální faktory v naší společnosti, jako na spouštěcí příčiny této choroby. Doufám, že se mi podařilo prokázat, že moderní i tzv. postmoderní společnost není pro sociální zdraví člověka příliš zdravým prostředím.
Moje úvahy směřují k možnostem zlepšení tohoto nedobrého stavu. K možnostem
zvýšení imunity člověka na ohrožující sociální prostředí a snížení rizikovosti mechanismů naší společnosti – ozdravění společenského prostředí.
Chápu, že se takové úvahy mohou jevit jako utopické snění a fantazie. Chci však upozornit, že v době, kdy vznikaly první špitály, jako veřejně přístupná zdravotní péče, kdy epidemie kosily obyvatelstvo měst a celých zemí, byly stejně fantastickými sny o kanalizaci a rozvodu nezávadné pitné vody. Stejně tak se jevily nereálnými představy o všeobecné gramotnosti a znalosti zásad hygieny.
