Životní styl nebo nemoc?

Nikoho jistě nenapadne podezírat nemocného člověka z toho, že si svoji nemoc svobodně zvolil a její projevy zařadil do svého životního stylu. To se však týká jen onemocnění těla

a nemocí duševních. Zcela jiný je ovšem postoj veřejnosti u projevů sociálních patologií. Zanedbaný zevnějšek bezdomovce budí, spíše než soucit a účast, naše pohoršení. A přece Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav blaha v tělesné, duševní

a sociální oblasti života člověka.

Tržní společnost podmiňuje sociální začlenění člověka především jeho úspěchem na trhu. Úspěchem na trhu práce, úspěšným prosazením svých dovedností, nápadů a produktů. Neúspěšní jsou ze společnosti postupně vytlačováni jako nepotřebný odpad. Krize tradiční rodiny, morálky, stejně jako všeobecná tendence výchovných institucí k vylučování méně úspěšných z prestižních vzdělávacích skupin jen počty sociálně vyloučených zvyšují.

Bezdomovectví považujeme za pokročilou fázi progresivního sociálního vyloučení. Jde o stav, kdy ztráta a dlouhodobá neexistence vzájemně prospěšných vazeb na společnost a blízké osoby, zbaví člověka postupně nejen schopnosti získat a udržet si domov, ale také zajistit si lidské podmínky pro život, oblečení, jídlo a osobní hygienu. Tento stav, bez kvalifikované pomoci, vážně ohrožuje ostatní stránky zdraví člověka a vede k jeho výrazně předčasné smrti. Kvalifikovanou pomocí není poskytování milodarů, dávek a služeb zdarma, bez spojení s komplexním působením umožňujícím obnovu vzájemně prospěšných sociálních vazeb. Pouhá dávka nebo zdarma poskytnutá služba má charakter sedativa. Tlumí sice dočasně bolest ale podstatu onemocnění neřeší. Naopak se na takové pomoci vytváří závislost a její uživatel ji brzy bude považovat za nedostatečnou. Podstatou pomoci, která povede k sociálnímu začlenění neúspěšných, je vytváření nabídky takových příležitostí v nichž by sociálně vyloučení mohli reálně vytvořit nové vzájemně prospěšné vazby na společnost. Jsou to možnosti sociálního zaměstnávání nezaměstnatelných na otevřeném trhu práce, projekty svépomocných řešení bydlení pro nemajetné a také všechny formy domovů pro bezdomovce – seniory, aktivizující zbývající schopnosti ubytovaných k vzájemné prospěšnosti. Takové projekty představují značné náklady z veřejných prostředků. Není je však možné považovat za pouhé sociální výdaje, ale spíše za investice do sociální infrastruktury.Úspěšné snižování počtu sociálně vyloučených se významně podílí na potlačení výskytu mnoha dalších negativních společenských jevů jako jsou dlouhodobá nezaměstnanost, rozvodovost, drogová závislost, chorobné hráčství, vandalismus a kriminalita.

V Brně, 13.8.2008 PhDr. Jiří Peiger

sociální kurátor